Harmonogram 

Zahájení  - 5. října 2024
Příjem přihlášek - do 31.12. 2024
Regionální kola - leden únor 2025
Semifinále - začátek března 2025
Finále - 28. března 2025
Galavečer-Kantorský bál - 29. 3. 2025

 

Sledujte nás na You Tube

Zahájení 30. ročníku ankety

Studio Zlatý Ámos
Aktuální informace

Jděte do toho ...
rady Zlatých Ámosů

Jak to vidí Ámos
Vzpomínka na zážitek a doporučení

Minutový učitel
Finalisté vás za minutu něco naučí

Najdete nás také na Instagramu a Facebooku

   

Účast kandidátů v jednotlivých regionech

Charakteristika

Paní učitelku Ocetkovou jsme poprvé spatřili v pátém ročníku, když jsme se stali její novou třídou na příštích dlouhých pět let. Vzpomínám si, jak moc jsme byli všichni zvědaví na toho člověka, který se k nám tak nějak připojí, aby nás pak mohl provádět na naší cestě školou a ukazovat nám správný směr jako ukazatel tiše stojící před blížícím se rozcestím.
Pak přišla ona a upřela na nás svůj pohled, kterým nás všechny chytila do jakéhosi nepochopitelného sevření, nikdo z nás nerozuměl. Jako by snad mezi námi někoho hledala, kohosi, kdo se ztratil a už nikdy nemůže být objeven, stejně jako se tajemná hluboká vzpomínka pomalu vytrácí s nezadržitelným během času. Snad v nás pak nalezla útěchu a přiblížila se k nám více než kdo jiný. Tenkrát jsme to však nevěděli, neměli jsme tu odvahu otevřít oči a vidět, báli jsme se přestat snít. Jenom jsme si tak trochu zbaběle pomysleli, že před ní nelze nic dlouho skrývat, stejně to později pochopí, podobně jako úzký paprsek světla prosvětlí temné zákoutím zšeřelého bytu. Raději jsme hned zapomněli na tu tajemnou bytost, kterou jsme v ní na chvíli uviděli a rychle jí přiřadili vlastnosti úplně obyčejné učitelky.
Když tam ta drobná žena poprvé stála, řekly jsme si, bude přísná. A měli jsme pravdu. Dnes jsme v deváté třídě a první pololetí se pomalu blíží ke konci, stejně jako se každá řeka nakonec vlije do hlubokého oceánu života a pochopení. Nikdy nám za tu dobu, jež utekla rychlostí zdatného sprintera, nic neodpustila či jen tak neprominula, nad ničím pouze nemávla rukou. Dříve nás to trochu děsilo, dnes však víme, že jsme pouze neporozuměli. Jak jen bychom mohly být lepšími lidmi, kdybychom se nenaučili usilovné práci, výdrži, upřímnosti. Ona však není jenom přísná a důsledná, má v sobě mnohem víc.
Teď už se nebráníme myšlence, že jsme ji vlastně nikdy zcela nepoznali, vždyť by to ani nemělo žádný smyl. Pravdě se utéct nedá, tak nás to přeci od začátku učila. Něčemu z ní jsme však možná přece porozuměli, třeba tomu, jak moc je spravedlivá. Pokaždé se snažila hledat pravdu, tak jako pilná včelička pátrá po voňavé květině, aby ji mohla opylit. Odjakživa na nás pohlížela s upřímností, pokoušela se přiřadit správné a špatné informace na patřičné strany, podobně jako jemný písek, přisypávaný do jednotlivých misek rovnoramenných vah. Nejspíš je nemožné, aby kdy nalezla poklidnou rovnováhu, stejně je však ta vytrvalá a pokorná snaha hezká. O čem jiném by jen mohla vypovídat, když ne o to, jam moc nás má ráda?
Paní učitelka navíc nedělá rozdíly, všeho i všech si váží a všímá stejnou měrou, snaží se pochopit lidi, zvířata i události z jejich strany jako by snad chápala cenu každičkého z nás, jakkoli na první pohled malého a bezvýznamného, stejně jako rozumí hodnotě vlastní. Již od prvního dne s námi si všímala i těch nejdrobnějších detailů a skládala je do jednotlivých svazků a políček, aby jí pak utvořily jeden jediný obrázek, takový, který má o každém z nás schovaný hluboko ve svých představách. Všichni věříme, že tyto mozaiky září krásnými barvami pěkných společných chvilek. Jsme si vlastně téměř jisti, protože už zkrátka s touto ženou patříme k sobě. Víme, že nikoho neodsuzuje, nikdy to nedělala.
Když kdokoli z nás potřebuje pomoct, vždycky je na blízku a nějak nám poradí. Pozná náš smutek i jakýkoli problém, bojuje za nás, snaží se nás vyslechnout, dává nám možnost vyjádření. Někdy nám připomíná ochránkyni, tiše střežící cosi krásného, aby jí to náhodou neupadlo nebo děvčátko s široce rozevřenýma očima objímající maličkou panenku na hraní. Když už za nic jiného, pak právě za tohle bychom jí měli být vděční.
Další krásnou věcí, kterou jsme snad uviděli úplně nejdříve, musí být jedině zápal a odhodlání, s nímž nás všechny paní učitelka Ocetková vyučuje. Jakmile přijde do třídy svým rázným krokem a posadí se na červenou učitelskou židli hned za dřevěný stůl, všichni cítíme tu neuvěřitelnou lásku k učení, bez které by to ani nemohla být ona. Motivuje nás, svým přístupem, oddaností a vírou v to, že má její práce smysl, stejně jako každičký poutník věří, že nalezne tu správnou cestičku mezi mnoha odbočkami, aby pak mohl dojít k vysněnému cíli. Ať již přijde mezi nás a vysvětluje nám během češtiny pravopisné hádanky nebo kreslí společně s námi překrásné obrázky na čisté archy papíru ve výtvarné výchově, vždy s sebou do třídy přinese něco, co jiným učitelům schází, onen zvláštní život, odhodlání a vůli poznat.
Jen těžko lze vysvětlit věci mezi námi, když sami přesně nechápeme. Jedno však víme naprosto jistě, miluje nás celým svým srdcem i duší, jsme pro ni dětmi. A právě tato láska předčí všechny nedostatky, které k nám nebo k ní neoddělitelně patří. Proč o nich tedy vůbec psát, v porovnání s oním citem hlubokým jako bezedná studánka přece nemají žádný význam. Stejně jednoho dne pominou, rozplynou se v nikdy nekončícím sledu událostí.
V páté třídě pro nás byla paní učitelka cizím člověkem, později převzala roli autority, někoho, ke komu můžeme vzhlížet, teď je naším přítelem. Už není kýmsi, kdo se na nás dívá odněkud z dáli, patří mezi nás. Jsme na jedné lodi, která nemá kapitána, stali jsme se skupinou.

Příhoda

Paní učitelka je neuvěřitelně tvořivý člověk. Takový, jehož fantazie se u někoho jiného velmi těžko hledá. Například nás každé Vánoce potěší nějakým úžasným ručně vyrobeným dárkem. Loni na podzim dala do našeho třídního časopisu anketu, ve které zjišťovala, jaké jsou naše oblíbené barvy. Nejprve jsme netušili, proč to vlastně dělá. Ale byli jsme zvědaví. Na Vánoce se tedy konečně ukázalo, k čemu to všechno bylo. Ta zapálená výtvarnice každému z nás vyrobila naprosto bombózního ponožkového psa v barvě, která se nám líbí. Po pravdě, netušila jsem, že lze něco takového vyrobit. Ale pokud jde o umění překvapit a zároveň potěšit, troufám si říct, že v tom stejně jako v mnoha dalších věcech nemá paní učitelka konkurenci. Opravdu nás tím překvapila, a i když už nejsme malé děti, na chvíli jsme se jimi po rozbalení dárků stali, když jsme si prohlíželi ty roztomilé výtvory.
Letošní Vánoce jsme s napětím očekávali, co si pro nás paní učitelka připravila tentokrát. Spekulovali jsme, co by to asi mohlo být, ale v tomhle ohledu je paní učitelka tak nějak nepředvídatelná. I když jsme vždycky tak trochu připravení, stejně pokaždé koukáme, jakou si dá práci s tím, aby nám udělala radost. Letos jsme dostali háčkované přívěsky v podobě medvídků nebo zajíčků. Mám-li to zhodnotit, řekla bych jen jediné: prostě boží. Co kus, to originál. Neumím si představit, kolik jí to zabralo času. Občas se divím, že nás chce potěšit i přes to, jak jí někdy ztěžujeme život. Každopádně se jí to vždycky podaří. Vždyť ze všech dárků má největší cenu ten, který je vyrobený z lásky.

ZÁŠTITY

Prezident Petr Pavel
Eva Pavlová, manželka prezidenta
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy
Místopředseda Senátu PČR Jiří Oberfalzer
Hlavní město Praha

 

ZLATÝ PARTNER

ZLATÝ MEDIÁLNÍ PARTNER